Vše samozřejmě záleží na Vašich možnostech. Někdy je situace taková, že jiné než digitální piano koupit nelze. Např. v bytech se špatnou zvukovou izolací, kdy hra na akustický nástroj ruší sousedy anebo v případě, že svůj nástroj potřebujete pravidelně stěhovat, může být koupě digitálního nástroje pochopitelnou volbou. Je však nutné si uvědomit, že digitální piano je vždy jen náhražkou akustického nástroje. Levnější digitální piana mají zvuk vytvářený elektronicky, ta dražší pak pracují s takzvanými samply. Popíšeme-li zjednodušeně funkci takového systému, je možné říci, že sample je nahrávka zvuku skutečného nástroje, která je při stisku klávesy přehrána a nástroj tedy zahraje teoreticky poměrně věrný tón. Proč teoreticky? Tento systém funguje poměrně dobře např. u digitálních varhan, kdy je zvuk vycházející z píšťaly „stále stejný“. U piana je však každý tón možné zahrát s různou sílou úderu (mluvíme o nástroji s bohatým dynamickým rozsahem). Je nutné si uvědomit, že se nejedná jen o sílu, s jakou tón zazní, ale i o barvu tónu, která je s dynamikou proměnná.  Vytváříme-li tedy tzv. samplovou knihovnu (záznam jednotlivých tónů), je nutné každý tón nahrát hned několikrát a to s různou silou. Vzhledem k tomu, že má piano obvykle 88 tónů, přičemž každý má ve své podstatě nekonečný dynamický rozsah, jedná se o velké množství dat, která je potřeba zaznamenat a to ještě nemluvíme o tom, že při sešlápnutí pravého (sustain) pedálu, dochází k rezonančnímu efektu, kdy se celá barevnost nástroje změní. Protože se jedná o velice komplikovaný proces, výrobci si jej musí i kvůli udržení ceny u levnějších nástrojů zjednodušit. Tónů je u levnějších nástrojů nahraných jen pár a stejně tak je to i s jejich dynamickým rozsahem, ostatní data jsou pak generovány počítačem. Je tedy pochopitelné, že zvuk zvláště pak u levnějších nástrojů je původnímu zvuku piana velice vzdálen. Samozřejmě existují i kvalitní digitální piana, která mají nahraný každý tón zvlášť a to ve velkém množství dynamických vrstev. V nich je pak instalována normální pianinová nebo klavírová mechanika a ne jen její náhražka, cena za tyto nástroje však bez problémů překračuje hranici jednoho, dvou, i více set tisíc korun.

Proto, pokud je to jen trochu možné, je lepší koupit začínajícímu pianistovi postarší akustické pianino z druhé ruky, než levný digitální nástroj. Takový akustický nástroj, pokud je v pořádku, může sloužit ještě mnoho let a především poskytne začínajícímu umělci dobrý základ pro úspěšný začátek. Pocit u hry a zvuk zvláště u levných digitálních pian je natolik vzdálený hře na skutečný nástroj, že může způsobit mladému hráči spoustu zlozvyků, které se pak později jen těžce odnaučují. Většina pedagogů na hudebních školách doporučuje nástroj akustický.

Přesto, že lze předpokládat, že většina čtenářů těchto stránek má k nástrojům a jejich zvuku kladný vztah, nemusí být takoví i naši sousedé. I člověka milujícího hudbu však může usilovné cvičení začínajícího hráče někdy obtěžovat. Jaké je řešení? Možností je více a není potřeba se hned zbavovat Vašeho akustického nástroje a měnit jej za nástroj elektronický. Je-li potřeba nástroj ztišit jen trochu, může pomoci moderátor. Jedná se v podstatě o dečku, která se spustí mezi kladívka a struny a zvuk nástroje značně utlumí. Moderátor se obvykle ovládá sešlápnutím prostředního pedálu anebo malou páčkou umístěnou vedle klávesnice. Někdy však může být již protlučený a neplní pak svoji funkci náležitě, proto pokud nejste spokojeni s jeho funkcí, kontaktujte Vašeho servisního technika.  Další možností je pak poohlédnout se po tzv.“ silent systému“. Této systém je možný vestavět do většiny nástrojů. Tuto práci však musí provést odborně zdatný technik.  O co se jedná? Jde v podstatě o digitální nástroj, který se vestaví do Vašeho stávajícího akustického nástroje. Technik nalepí senzory pod klávesy a rovněž přidá tzv. snímací lištu. Před kladívka se pak instaluje tzv. stop lištu. Po aktivaci a zapojení celého systému kladívko ve zvoleném módu již netluče do strun, ale je zbrzděno těsně před kontaktem s nimi. Nástroj tedy akusticky žádný zvuk nevydává a ten je tvořen digitálně. Senzor zaznamená rychlost stisku dané klávesy a zašle data do řídící jednotky, která potom přehraje odpovídající tón do sluchátek – stejně jako u digitálního piana. Výhoda tohoto systému spočívá především v tom, že můžete hrát jak na akustický, tak i digitální nástroj dle vaší momentální potřeby, přičemž pocit z úhozu de facto plně odpovídá normálnímu akustickému nástroji. Asi největší nevýhodou je cena, neboť samotný systém není levný a jeho instalace vyžaduje zkušeného odborníka. Celkově Vás tedy dle kvality i s instalací vyjde obvykle na několik desítek tisíc Kč.

Ano, skříň je krásná, cena rovněž, zní to jako lákavá nabídka. Je však nutné vzít na zřetel, že piano je složitý a komplikovaný systém, který může být při špatném zacházení, nevhodném okolním prostředí anebo chybné konstrukci i v tak špatném stavu, že je bez velké investice zcela nepoužitelný. Pod slovy „nelze naladit“, nebo „nedrží ladění“ se může nacházet i velký problém např. v podobě prasklého kolíčníku. Výměna kolíčníku je velice pracná a nákladná záležitost. Je potřeba si uvědomit, že kolíčník se nachází „hluboko“ uvnitř nástroje. Pro jeho výměnu je tedy potřeba odmontovat většinu skříňových dílců, sejmout struny vytahat kolíky a sejmout litinový rám a poté vyměnit samotný kolíčník.  Jedná se tedy téměř o kompletní rozebrání nástroje a jeho zpětné kompletní sestavení, čemuž odpovídají i náklady, které nezřídka mnohonásobně překračují cenu daného kusu.  Vyvarujte se tedy kupu „na vlastní pěst“ a vždy si raději k nákupu přizvěte odborníka. Ano, může se vám podařit koupit i kvalitní nástroj, ale obvykle tomu tak není. V době internetu, telefonů a snadné dostupnosti techniků si většina prodávajících nechá svůj nástroj ohodnotit předem a až v případě, že je na nástroji diagnostikována vážná porucha, přicházejí na trh se „zázračně“ levnou nabídkou.

Problém prasklého kolíčníku se vyskytuje především u starších nástrojů, kdy byl kolíčník tvořen jen jedním masivním „prknem“. Později se vyráběly kolíčníky lepené z většího množství vrstev, zde je riziko kompletního prasknutí kolíčníku již výrazně menší. Dnes se běžně používá speciální tzv. multiplexová překližka (velmi těžká hustá překližka lepená z velkého množství dýh), anebo speciální kolíčníky z více vrstev speciálních dřevin (např. skalní javor) které poskytují stálé a spolehlivé trvalé ladění i za poměrně extrémních podmínek.

Nejedná se ani o brnění ani o ochranu proti střelbě. Pancířem se v pianu označuje litinový rám, který je obvykle vyrobený ze šedé litiny. První klavíry vycházely ještě z původní konstrukce cembal. Tehdejší tah strun v nástroji ani zdaleka nedosahoval napětí, které mají soudobé nástroje. Nástroj měl výrazně nižší rozsah 54 tónů místo dnes běžných 88 a použité struny byly oproti dnešním nástrojům neporovnatelně tenčí. Proto tyto nástroje neobsahovaly žádný litinový rám (na nástroje bez litinových vzpěr nebo rámu dnes již běžně nenarazíte). S rostoucím tahem strun však přestala být dřevěná konstrukce dostatečně pevná a proto se do nástroje začali postupně přidávat kovové vzpěry. Ve druhé polovině 19 stol. si stavitelé nástrojů postupně začali uvědomovat, že stále rostoucí napětí strun si žádá komplexnější řešení, než pouze postupně přidávat počet kovových vzpěr. Proto postupně dochází na konci závěsů strun k jejich propojení mohutným litinovým plátem, přičemž závěsy strun jsou již instalovány přímo v něm. U těchto starších nástrojů však výrobci neznali technologii, jak umístit ladící kolíky skrz litinový rám. Proto u těchto nástrojů končí litinový rám na hranici (hrázi) kolíčníku, kde jej podepírá. Takovýto systém pak nazýváme jako polopancíř. Vzhledem k extrémně vysokému tahu strun však podepření kolíčníku pouze na jeho hraně (hrázi) obvykle nestačí. Kolíčník se deformuje a ladění je nestálé…. Proto takovýto typ nástroje nemá povětšinou velkou užitnou hodnotu s výjimkou vzácných starožitných kusů. Opakem polopancéřového nástroje je nástroj celopancéřový. Kolíky obvykle procházejí do kolíčníku skrz rám, přičemž jsou od litinového rámu odděleny tzv. habrovou vložkou (nemusí být pravidlem). Tato konstrukce již obvykle poskytuje dostatečnou oporu tahu strun a nehrozí její kolaps.

Pozn.: Někteří výrobci někdy používali u polopancéřových systémů slabý mosazný plech, kterým překryli plochu s ladícími kolíky. Jedná se však pouze o estetické řešení. Plech je příliš slabý a dostatečnou podporu kolíčníku neposkytne. Vždy tedy prozkoumejte, zda-li je pod ladícími kolíky litinový rám, anebo se raději poraďte z odborníkem.

Občas je možné narazit i na přechodovou konstrukci tzv. okénkový litinový rám, neboli „okeňák“. Zde rám obchází jednotlivá pole s kolíky, přičemž kolíky jsou umístěny v prostorech „okýnkách“ mezi vzpěrami. Vzhledem k tomu, že rám fixuje kolíčník i v jeho zadní části, nehrozí jeho deformace a jedná se tedy o poměrně spolehlivý systém, kteří někteří konzervativní výrobci využívají bez problémů dodnes.

Jednu skupinu nazýváme nárazovou mechanikou, z níž se později vyvinula mechanika anglická, druhou pak mechanikou vymršťovací neboli vídeňskou.

V prvém případě je osa kladívkové násadky uložena v kladívkové liště a klávesa svým zadním okrajem, podebere při stoupání spodkový dílek s jazýčkem, který zavadí o bubínek násadky kladívka a vyzdvihne kladívko ke strunám.

V druhém případě je osa kladívkové násadky pevně uchycena v mosazné vidlici zvané kapsle, která je pevně zasazena do koncové části klávesy. Při stlačení přední části klávesy směrem dolů vystoupí zadní část nahoru a zdvihá i mosaznou vidlici včetně násadky a kladívka. Prodloužený konec násadky ve tvaru zobáčku je opatřen tuhou jelení kůží, která se při stoupání zadního konce násadky opře o pevnou spodní plochu tvarované základní lišty mechaniky. Opačný konec násadky s nasazeným kladívkem vykoná otáčivý pohyb kolem osy a stoupá ke strunám.

Pokud zní výše zmíněný popis složitě, nemusíte si s ním příliš lámat hlavu. V zásadě existují tři způsoby, jak lze od sebe mechaniky snadno poznat a odlišit.

1. Nástroj s anglickou mechanikou poznáte tak, že kladívko vykonává otáčivý pohyb směrem k hráči, kdežto u vídeňské mechaniky směrem od něj.
2. Další možností, jak od sebe tyto systémy poznat je umístění kladívka. U anglické mechaniky jsou všechna kladívka umístěna na speciální liště, kdežto u mechaniky vídeňské je kladívko umístěné přímo na klávese v již zmíněné kovové vidličce.
3. Asi nejjednodušší, i když ne zcela spolehlivé řešení, je poznat nástroj podle dusítek. Nástroje s anglickou mechanikou mají dusítka ve tvaru „houbičky“ zavěšená jednotlivě, kdežto u nástrojů s vídeňskou mechanikou jsou dusítka umístěna v poměrně velkém dřevěném rámu.

Samozřejmě existuje i větší množství různých přechodových modelů, pro jejich identifikaci je však potřeba kontaktovat odborníka.

Dnes se vídeňská mechanika již běžně nepoužívá a nevyrábí. I přes svoje nepopiratelné kouzlo se jedná o zastaralý systém mechaniky a nástroje s tímto druhem mechaniky lidově zvané „vídeňáky“ nemají obvykle vysokou tržní hodnotu.  Lze však narazit i na zachovalé kousky, jejichž historická cena, krásná skříň a specifické zvukové vlastnosti mohou mít na trhu své zájemce. Investici do koupě a především opravy takového nástroje je však nutné dobře zvážit a prokonzultovat s kvalifikovaným technikem.

Souhrnným názvem můžeme oba dva druhy nazvat pianem, neuděláme chybu, jelikož se jedná o název souhrnný. Klavír neboli křídlo se vyvinul z cembala. Nutno podotknout, že si na toto prvenství činí nárok hned několik výrobců z období přelomu 17. a 18. století, z nichž mezi nejvýznamnější patří Jean Marius, Christoph Gottlieb Schröter a v neposlední řadě italský kustod nástrojových sbírek Bartolomeo Cristofori, kterýžto je drtivou většinou autorů uváděn jako skutečný objevitel tohoto nástroje. Nástroj je umístěn horizontálně a má dnes již poměrně ustálenou tolik známou geometrii danou mnohaletým vývojem. Vzhledem k tomu, že se jedná o poměrně rozměrné zařízení, bylo vyvíjeno značné úsilí jej zmenšit. Výsledkem této snahy jsou tabulová piana nebo křídla s trojitým křížením strun, v některých případech dlouhá pouze 125 cm. K poměrně radikálnímu řešení pak dochází v roce 1826, kdy Robert Wornum postavil skříň klavíru svisle a vytvořil tak první pianino.  Oproti pianinu má klavír hned několik výhod: výhodnější umístění rezonanční desky a strun v prostoru umožňuje lepší šíření zvuku, lepší umístění mechaniky vůči gravitaci (dnes je to mechanika dvojrepetiční, rovněž známá jako Herz – Erardova, která zůstává ve svých základních principech stejná od svého vynalezení až dosud a zastínila všechny ostatní druhy klavírových mechanik) zajišťuje lepší repetici a pocit ze hry, a v neposlední řadě je pak i tvar a design nástroje v prostoru výrazně více reprezentativní, nežli je tomu u pianina.  Pianino je oproti tomu uzpůsobeno tak, aby bylo možné jej nabídnout co nejširším vrstvám zákazníků: je menší, skladnější, lehčí a zpravidla i výrazně levnější, nežli klavír. Jedná se sice o kompromisní řešení, ale nutno podotknout, že stále nabízí svým zákazníkům vysoké hudební kvality a pro většinu „běžných“ uživatelů je na cvičení doma plně dostačující.

Jak již bylo řečeno v sekci Péče o nástroj: Nástroj by měl být nejméně jednou za rok naladěn, u aktivně používaných nástrojů dvakrát. V případě velmi intenzivního používání samozřejmě i vícekrát – dle potřeby. Nutno však podotknout, že se nejedná jen o ladění, kvalitní servisní technik obvykle vždy prohlédne stav nástroje a pokud někde shledá problém, budete na něj včas upozorněni. Je nutné si uvědomit, že čím více je nástroj vzdálen ideálnímu technickému stavu, tím těžší a nákladnější bývá cesta zpět k dobré kondici Vašeho piana. Toto pravidlo platí jak pro ladění, tak i pro mechaniku. Je-li piano velmi rozladěné, obvykle se po naladění opět velmi brzy rozladí a ladění je proto potřeba provést vícekrát než si nástroj tzv. sedne, což znamená více starostí pro servisního technika a rovněž i více nákladů pro Vás jako pro zákazníka. Stejné je to i u mechaniky, drobné nežádoucí vůle někdy vyžadují jen malý zásah, aby byl nástroj opět v pořádku, avšak necháme-li nástroj být jak je „dokud hraje“ a servisního technika voláme až v případě že je nehratelný, obvykle to může znamenat vážný problém a hlubší zásah, který se často nedá provést již přímo u Vás doma.

Nástroje se dnes obvykle ladí tak, aby frekvence komorního a byla 440 Hz,(i když v praxi se ladění neustále zvyšuje a téměř na všech hudebních školách se ladí na 442Hz, ve filharmoniích i na 443 – 444Hz). Je-li však kondice nástroje špatná a nástroj nebo kolíčník nesnese tah strun, je možné situaci řešit tak, že se nástroj naladí např. o půl tónu níž. Toto řešení samozřejmě není ideální a jedná se o provizorium, nicméně umožní používat i nástroj, který není ve stoprocentní kondici.

Pokud se jedná o Váš nástroj, můžete s ním samozřejmě nakládat, jak uznáte za vhodné. Je však nutné podotknout, že neodborný servisní zásah obvykle napáchá víc škody než užitku, o ztrátě záruky u nových nástrojů nemluvě. Ladit nástroj jako je pianino nebo klavír je velice náročná věc, kvalitní ladění rozhodně neznamená jen „koukat do ladičky a točit klikou“. Je nutné si uvědomit, že ladička pro klavír je velmi specializované zařízení a že ani ta nejlepší ladička není schopná sladit v nástroji jednotlivé struny v jednom tónu tak, aby byl výsledek kvalitní. Dále je během procesu ladění potřeba kolík náležitě usadit, tzn. umístit v kolíčníku takovým způsobem, aby ladění bylo stálé a dlouho vydrželo.  To vše vyžaduje nejen perfektní sluch, ale především také velké množství praxe. Jedni z mála lidí, kteří toto dovedou, jsou pak kvalitní ladiči a servisní technici nástrojů. Jak poznat takového kvalitního technika, který má skutečný zájem o svoji práci a Váš nástroj a ne jen o obsah Vaší peněženky? Prvním krokem by mělo být ověření jeho specializace. Pokud se Vámi vybraný technik zabývá opravami všech hudebních nástrojů například: houslí, kytar, varhan, dechových hudebních nástrojů a pian, je na místě zpozornit. Mít kvalitní a hluboké zkušenosti a získat znalosti o každém jednotlivém nástroji trvá mnoho let a být odborníkem na všechny zkrátka není možné. Další nápovědou samozřejmě mohou být reference nejen zákazníků, ale i hudebních institucí jako jsou ZUŠ, konzervatoře, univerzity a jiné. Jistou záruku dobré práce rovněž poskytuje i ČKS, v něm se sdružují jak tradiční výrobci, kteří mají desítky let zkušeností, tak i technici, kteří mají mnohaletou praxi v oboru nevyjímaje školu, která klavírnické řemeslo mnoho let učí.